Michalovi Pohludkovi na jaře 2019 vyšla knížka „Stojí to za to“. Má „motivovat, inspirovat a ukázat na příležitosti dnešní doby“.
Spoluautoři: Petr Libý (dětský neurochirurg FN Motol), Petr Říbal (moderátor Evropa 2), Matěj Švec (dobrodruh a cestovatel), Tomáš Kraus (dvojnásobný mistr světa ve skikrosu), Martin Kyncl (ředitel digitální reklamy TV Nova), Michael Skřivan (marketér, tvůrce STAY Z, Pražský institut pro urážení Brna), Marek Navrátil (psycholog), Ivan Langer (advokát, politik a básník) … a moje maličkost.
Měl jsem v životě velkou kliku, protože v klíčovém roce 1989 mně bylo 22 let. Každý člověk nezažije tak zásadní společenský převrat na vlastní kůži a v ideálním věku. A k tomu jsem byl v tom roce studentem dvou vysokých škol, takže jsem byl ve správnou dobu na správném místě, v samotném centru dění.
Po maturitě na gymnáziu v Hranicích na Moravě, odkud pocházím, jsem se dostal na Pedagogickou fakultu Univerzity Palackého v Olomouci, obor český jazyk – občanská nauka. Pravda, daleko víc mě lákala práva, ale to bylo příliš riskantní. V té době bylo totiž možné dělat přijímačky jen na jednu vysokou školu, a pokud se člověk napoprvé nedostal, šel bez pardonu na dva roky do armády. Jsem výrazně humanitně zaměřený, takže předměty typu matematika, fyzika a chemie pro mě byly na střední škole noční můrou, čemuž odpovídal i celkový průměr mých známek, který byl ovšem vedle úspěšného složení přijímacích zkoušek pro přijetí na atraktivnější vysokou školu dost zásadní.
Oficiální propaganda sice tvrdila, že vojna udělá z člověka chlapa a hospody byly plné „veselých“ historek z kasárenského prostředí, ale mně přišla představa dvou let, ztracených po buzerplacech, naprosto děsivá. Věřil jsem, že pořádným chlapem se člověk může stát i jinak, než že se naučí házet ruskými granáty pochybné kvality, střílet z Kalašnikova a vytírat zubním kartáčkem podlahu na latrínách, což „mazáci“ tehdy nováčkům s oblibou nařizovali. Takže jsem vsadil na jistotu a podal si přihlášku na „pajdák“.
Raději bych šel, když už, na kombinaci český jazyk – dějepis, jenže tu v roce 1985 v Olomouci neotevírali. Jen češtinu – hudební výchovu, která ovšem nepřipadala v úvahu, protože vůbec nemám hudební sluch (k tomu se ještě v jiné souvislosti vrátím). A pak tu občanskou nauku. Až během prvního ročníku mi došlo, co přesně jsem si tímhle rozhodnutím způsobil. Studovat občanskou nauku v Československé socialistické republice, to tedy bylo vážně něco! Celé dny (a semestry) jsme trávili (v obou významech toho slova) v Ústavu marxismu-leninismu a hustili do nás předměty typu Politická ekonomie socialismu, Marxisticko-leninská filozofie, Dějiny mezinárodního dělnického hnutí a KSČ, Vědecký komunismus, Vědecký ateismus a podobně. Uf!! Bylo to zkrátka čistokrevné bolševické peklo.
A ani té armádě se úplně vyhnout nedalo, protože ve třetím a čtvrtém ročníku bylo nutné absolvovat vojenskou katedru, což obnášelo vždy jeden den v týdnu, strávený v uniformě. Nástup býval za rozbřesku na shromaždišti za vysokoškolskými kolejemi. Z oken nás přitom pozorovaly rozespalé hlavy našich krásných, zodpovědných spolužaček, které nás předtím budívaly, abychom nezaspali a neměli průšvih u soudruhů majorů a podplukovníků. Každý z těch tehdejších zelených týpků by byl na román.
Nicméně studium v Olomouci mělo i své světlé stránky. Stal jsem se „pomocnou vědeckou silou“ na katedře českého jazyka a literatury a získal tak klíče od místnosti, kde byly uskladněny libri prohibiti, zakázané knížky a časopisy ze šedesátých let. Díky tomu jsem si postupně udělal daleko víc jasno, v jaké době a v jakém kontextu to vlastně žiju. Spoustu těch knížek a časáků jsem tehdy bezostyšně ukradl a půjčoval je dál – to už je, doufám, dnes dávno promlčené. 🙂 Jinými kanály ke mně zase na oplátku putovaly samizdaty a pozvánky na různé soukromé bytové semináře. Vzdělával jsem se zkrátka, co to šlo, i když o dost jinak, než si moji tehdejší oficiální pedagogové představovali.
V Olomouci jsem se taky stal „statistou“ v místním divadle O. Stibora a zároveň jsem se zapojil do tehdejšího hnutí kolem amatérských divadelních souborů, což byl v té době skutečný fenomén. Postupně jsem si uvědomil, že chci dělat divadlo na profesionální úrovni a začal se připravovat na přijímací zkoušky na pražskou Divadelní fakultu AMU. Přípravě jsem věnoval dva roky. Přijali mě hned napoprvé, což byl malý zázrak, protože dostat se tam bylo snem spousty lidí, u přijímaček byl obrovský přetlak a na jednoho přijatého připadalo několik stovek neúspěšných uchazečů. Do prvního ročníku oboru dramaturgie (později jsem přešel na režii) jsem nastoupil v září 1989 a zároveň jsem dodělával pátý ročník studia v Olomouci. Vzápětí přišel listopad a můj život i osud téhle země se změnily k nepoznání.
Druhý den po událostech na Národní třídě jsme se na kolejích dohodli, že ti, kteří mají nějaké kontakty na mimopražských vysokých školách, tam musí okamžitě odjet a šířit informace o tom, co se stalo a že jdeme do stávky. Takže jsem sedl do vlaku a odjel do Olomouce. Haná je opatrný kraj a celý zbytek republiky byl vždycky tak trochu někde jinde než Praha, takže jsem moc nevěřil, že se nám povede mimopražské vysoké školy vyburcovat k něčemu tak šílenému, jak se v té chvíli jevila okupační stávka na fakultách. Ale už nešlo couvnout, byli jsme rozhodnutí to zkusit. Když jsem pak na prvním větším shromáždění v Olomouci četl z průklepáku Provolání studentů DAMU, klepaly se mi ruce tak, že jsem skoro nemohl dočíst. A v duchu jsem si říkal něco ve smyslu – „Ty debile, vyhodí tě ze dvou vysokých škol najednou! A to je pořád ta lepší varianta, protože taky můžeš jít sedět.“ 🙂 Vedle mě na pódiu tenkrát stál mimo jiné i Ivan Langer, jeden z dalších přispěvatelů této knížky, v té době student olomoucké medicíny. Znali jsme se přes amatérské divadlo. Pokud dnes někdo říká, že tehdy bylo všechno jasné od začátku, neví, o čem mluví. Vůbec nic jasné nebylo a chtělo to osobní odvahu, jít do rizika. V prvních dnech jsme se na fakultách mimo jiné hodně věnovali vytváření různých únikových cest z budov, protože minimálně sólová akce nějakých frustrovaných milicionářů, kteří měli navíc přístup ke zbraním, byla docela dobře možná. Naštěstí se nic takového nestalo. Období kolem studentské stávky bylo jedním z mých zásadních a formativních životních zážitků.
Dodělal jsem první vysokou a DAMU jsem pak, za několik dalších let, absolvoval muzikálem podle knížky Tracyho tygr autora Williama Saroyana. Libreto a texty songů jsem si napsal sám. Nevím, čím to je, ale v životě mě vždycky lákaly „protiúkoly“ a věci, ke kterým vlastně nemám předpoklady, což se psaní písňových textů bezesporu týká. Jsem z učitelské rodiny, moje máma taky vystudovala češtinu a já si z dětství pamatuju, jak jsme v autě zpívávali různé české písničky z doby mládí mých rodičů. Suchého a Šlitra znám díky těm rodinným výletům nazpaměť, stejně jako řadu dalších autorů. Zpíval jsem jako dítě strašně rád, ale pro tátu s mámou to muselo být naprosté utrpení, protože oba, na rozdíl ode mě, mají hudební sluch. Já jsem bohužel až klinický případ totálního hudebního hluchu a prý zpívám všechny písničky na jednu jedinou melodii. Teď už to tedy nedělám, už se umím ovládat a maximálně si sám pro sebe neslyšně pobrukuju (výjimkou je sprchový kout, tam zpívám nahlas).
Odjakživa jsem miloval poezii a celou střední školu jsem strávil ponořený v knížkách. V té době jsem začal psát i svoje první básně a zúčasňoval jsem se všech možných literárních soutěží, jako byla Strážnice Marušky Kudeříkové, Šrámkova Sobotka a podobně. V jednadvaceti jsem měl podepsanou smlouvu na vydání básnické sbírky v tehdejším nakladatelství Profil, ale to pak stačilo díky společenským změnám zaniknout dříve, než knížka vyšla. Možná je to spíš dobře, aspoň se zpětně nemusím nad svými juveniliemi červenat.
S psaním písňových textů jsem začal v době olomouckých studií díky různým amatérským divadelním představením. Ale tam ještě o nic nešlo, to jen různí kluci zhudebňovali moje básničky. K seriózní práci kolem songů jsem se pak dostal na DAMU. Úplně první text, který mi vyšel na nějaké desce, byl pro skupinu Yo Yo Band a jmenoval se Černej pták:
Lži si dál tu lež,
že to stále chceš,
klidně dál tu lež,
neumím říct
– VSTÁVEJ, BĚŽ!
Neumím tě mít,
nech mě vstát a jít,
přetrhla se nit,
nech to být…
atd.
Tam už šlo o to složit text na hotovou melodii, což je úplně jiná disciplína, než psát si něco, co pak někdo následně zhudební. Když jsem tenkrát dostal demo nahrávku, vůbec jsem nevěděl, jak na to mám jít, jak se to vlastně dělá.
Klasická demo nahrávka, připravená k otextování, je totiž většinou udělaná tak, že je nazpívaná něčím, čemu se říká „svahilština“. Obvykle to zní jako pseudoangličtina, kde ovšem věty nedávají smysl. Jde jen o to naznačit co nejpřesněji, jak má vést pěvecká linka. Vzhledem k handicapu s hudebním sluchem si nejsem schopný melodii správně zapamatovat a jít pak třeba do lesa na houby a tam to jen tak mimochodem vymýšlet. Tehdy poprvé jsem si ze zoufalství ta „svahilská“ slova foneticky přepsal, což mi samo o sobě dalo spoustu práce, protože jsem se to snažil udělat co nejpřesněji. Pak jsem si spočítal počet slabik a vyznačil si, která má být dlouhá. A do takto vzniklé křížovky jsem se snažil „narvat“ nějaký český text. Asi tak 14 dní, každý večer a dlouho do nocí. A vůbec mi to nešlo, nedalo se to dobře nafrázovat a zazpívat, protože jsem zpočátku nechápal, že nejde o počet slabik, ale daleko spíše o důrazy (akcenty) na správných místech. Trvalo mi roky, než jsem se naučil ta „správná místa“ okamžitě identifikovat. Dnes mám v systému OSA registrovaných cca 300 textů, jsem spoluautor dvou písní, které dostaly cenu Anděl jako song roku, a nabídky od různých skupin a interpretů musím z velké části z časových důvodů odmítat. Ale byl to vývoj a nic na té cestě nešlo samo od sebe.
„Osudovou“ kapelou, s níž spolupracuju nejdéle, jsou Chinaski. Jsme s Michalem Malátným spolužáci z DAMU, on chodil na herectví, byl o rok výš. Po revoluci vládla ve škole hodně svobodomyslná atmosféra a chvíli to vypadalo, že jde spíš o nonstop otevřený klub. Já jsem většinou sedával u jednoho z barů a Michal se svojí skupinou, která se v té době ještě jmenovala Staré hadry, zkoušel dole ve sklepě. Když jim chyběla nějaká sloka nebo refrén, přišel za mnou k barovému pultu a vyměňovali jsme slova za panáky. Dnes by do mě nikdo panáka jen tak dobrovolně nedostal, ale tenkrát to fungovalo.
Postupem let jsem toho pro Chinaski napsal hodně, ať už sám, ve spolupráci s Michalem nebo s bývalým (tragicky zesnulým) bubeníkem Pavlem Grohmanem. Ten mi bude chybět do smrti, dost jsme si rozuměli. V poslední době píšeme s Michalem společné věci dohromady, ve stejném okamžiku vzniká textový i hudební nápad, což je snad nejlepší možný způsob tvorby.
Ze „starých kousků“ mám rád třeba song Dobrák od Kosti:
Má milá, jak ti je, tak jak ti je?
Jsem ten, co jednou tvý tělo zakryje.
Jsem ten, co tě jednou oddělá,
potkalas zkrátka, kohos neměla.
Sejde z očí, sejde z mysli,
jenom blázen věří na nesmysly,
láska je čaroděj a ticho prý léčí,
ale zákon hovoří jasnou řečí…
atd.
Z předposlední desky se myslím docela povedla písnička Řítím se do pekla:
Řítím se do pekla,
mám nohu na plynu,
z rádia hraje mi
Bohuslav Martinů.
Řítím se do pekla,
do noci nesmlouvavé,
ze světla do stínu,
k čertu, Bohuslave!
atd.
Slogan nedávné písničky Propan s butanem vznikl už kdysi na DAMU, ale některé texty zkrátka potřebují „uzrát“:
Už navždy spolu zůstanem,
tak jako propan s butanem.
A jak už to tak bývá, mám z tvorby pro Chinaski rád i texty, ze kterých se nakonec moc známé songy nestaly, příkladem jsou Artisté:
Lásko, jsme jak dva žongléři,
kteří si dávno nevěří.
Lásko, jsme jak dva artisté,
další číslo je nejisté…
atd.
V jednom intenzívním období, které trvalo čtyři desky, jsem také hodně spolupracoval s Richardem Krajčem a skupinou Kryštof. Z té doby mám asi nejradši song Atentát:
Atentát v posteli
vše, co mám rád, rozdělí
na dva ostrovy, daleko od sebe,
míjíš mě a já tebe.
Jsme uvěznění v tělech,
jak hudba v decibelech,
jsme uvěznění v tělech,
jak kulky v revolverech…
atd.
Taky z tvorby pro Kryštof mám zvláštní vztah k několika songům, ze kterých nakonec žádné velké rádiové hity nebyly. Jedním z nich je Malý princ:
Malý princ zmizel,
z Tracyho tygra
zbývá stín,
Mauglí má krize,
Pú má splín,
jsme zkrátka trochu
zvláštní tým…
atd.
Vida, a už jsem zase zpátky u Tracyho tygra. Jak už jsem zmínil, bylo to moje absolventské představení na DAMU. A zároveň důvod, proč jsem nakonec u divadla nezůstal. Když děláte studentský muzikál, máte v zásadě dvě možnosti. Buď to postavíte na tom, že jsme zkrátka „mladí a krásní“ a když něco má být „na druhou dobu“ a náhodou se to nepovede, všichni se zasmějeme a představení jede dál – nebo chcete udělat „dokonalý“ tvar, kde když něco má být „na druhou dobu“, tak to tak, sakra, bude a není o čem diskutovat. Dnes bych spoustu věcí řešil jinak, ale tenkrát jsem byl ještě hodně mladý a naprosto nekompromisní, takže je asi jasné, který z těch dvou přístupů jsem zvolil. Jedním z důsledků pak bylo, že když po skončení studia prakticky celý můj ročník odešel do angažmá do Ústí nad Labem, bylo to beze mne. V rámci své tehdejší radikálnosti jsem se rozhodl, že změním svoje směřování o 180 stupňů a udělal jsem přijímací zkoušky na Právnickou fakultu UK.
Na právech jsem ovšem vydržel jen tři roky. Potřeboval jsem se při studiu nějak začít živit a shodou náhod a okolností jsem se dostal k reklamě. Byla půlka devadesátých let a reklama tehdy byla „pole neorané“. Nastoupil jsem do jedné z agentur jako externí copywriter a během pár měsíců jsem tam najednou byl kreativním ředitelem. Strašně mě ten obor začal bavit a brzy bylo jasné, že se mu chci věnovat naplno a právník ze mě nebude.
Založil jsem creative shop, pracovali jsme pro reklamní agentury i pro přímé klienty a byli jsme dost úspěšní. A protože jsem nikdy neměl malé cíle, chtěl jsem být zkrátka „nejlepší na světě“. K tomu mi ovšem chyběla angličtina. Na gymplu jsem si nemohl vybírat a vyšla na mě němčina. Takže angličtinu jsem pak roky různě „flikoval“. Na přelomu tisíciletí jsem se rozhodl, že to změním. Zavřel jsem shop, propustil lidi, prodal grafické kompy (tehdy stával grafický počítač tolik co auto) a odjel na rok do Británie. Napřed na šest měsíců do Cambridge, kde jsem prošel intenzivním jazykovým kurzem, pak do Londýna, kde jsem začal pracovat jako freelancer pro reklamní agentury.
Ale asi jsem to celé „tak trochu“ přehnal, protože dlouhodobý tlak a stres vedly k tomu, že jsem dostal rakovinu. Vrátil jsem se domů a další rok se z toho dostával. Měl jsem štěstí, protože se na nemoc přišlo včas, neměl jsem ještě metastázy a uzdravil jsem se. Nicméně se mi opět změnily životní priority. Uvědomil jsem si, že jsou důležitější věci, než být „nejlepší na světě“. A taky to, že chci žít v Čechách, protože jsem s češtinou naprosto srostlý. Zvolnil jsem tempo a začal se vedle reklamy více věnovat i dalším věcem. Mimo jiné jsem začal hodně fotit, především street dokument a taky specifické prostředí různých techno parties a sound systémů.
Když se mi později narodil syn, jaksi přirozeně mě to přivedlo i k tvorbě pro děti. Se skupinou Chinaski jsem spolupracoval na projektu pro Českou televizi, nazvaném Písničky doktora Notičky. K vydání je připravená moje knížka dětských básniček Sloni a jiní oni.
Letos je synovi devět a já jsem svůj pracovní život hodně přizpůsobil tomu, abych „neprošvihl“ jeho dětství a měl na něj dost času. Jsem komunikační konzultant, idea maker a copywriter, nicméně působím jako freelancer, abych si zachoval časovou flexibilitu a svobodu. Začal jsem taky učit na vysoké škole, protože cítím, že přišel čas předávat svoje zkušenosti dál.
Proměna, jakou prošel svět za posledních třicet let, je naprosto fascinující. Nástup internetu totálně změnil celé paradigma a zrod sociálních sítí neuvěřitelně rozšířil prostor osobní svobody a možností jednotlivce. Svět se zmenšil a zvětšil zároveň. Všechno se zrychlilo a propojilo, ale současně taky diverzifikovalo. Je daleko snadnější udělat „díru do světa“, jenže je tady najednou záplava různých světů. Žijeme v sociálních bublinách, máme tendenci vnímat realitu jen jejich prizmatem a vytěsňujeme to, co se do našich soukromých realit nehodí. Ani věčnost už není, co bývala a nic tu není stálé, kromě změny. Googlení zrelativizovalo význam vzdělání a sociální sítě zdemokratizovaly veřejný prostor natolik, že je legitimní, aby se kdokoliv vyjadřoval k čemukoliv. Koučů, mentorů a trenérů osobního rozvoje a bůhví čeho všeho je náhle víc, než slepic na hřadlech. V každém případě ale žijeme v daleko lepším světě, než byl ten, do kterého jsem se narodil!
Profil:
Tomáš Roreček vystudoval český jazyk (UP Olomouc) a následně divadelní režii na DAMU. Od první poloviny devadesátých let se věnuje reklamní kreativitě a komerčním komunikačním strategiím. Jako creative director působil v několika full service reklamních agenturách, je majitelem creative shopu Roreczech s.r.o. (dříve Geronimo Ad Store). Jako fotograf se věnuje street dokumentu a dlouhodobě svými snímky mapoval také specifické prostředí techno parties a komunit kolem sound systémů (Czechtek apod.). Mimo to se zabývá tvorbou písňových textů, především pro skupinu Chinaski. Je spoluautorem dvou songů skupiny Kryštof, které získaly cenu Anděl jako písně roku (Rubikon, Atentát). Píše také básně a říkanky pro děti, v nakladatelství Fragment letos na jaře vychází jeho knížka Sloni a jiní oni. Se skupinou Chinaski spolupracoval na projektu České televize, nazvaném Písničky doktora Notičky, který byl rovněž určen dětskému publiku. Jako pedagog pracuje na Vysoké škole kreativní komunikace.