Tomáš Roreček, Idea maker, RORECZECH s.r.o.
Mám rád billboard (a ještě víc bigboard) jako médium. Není před ním úniku, protože zatímco na internet člověk chodit nemusí, televizi a rádio si zapínat nemusí a na čtení novin a časopisů se taky může vykašlat, do ulic a na silnice aspoň občas musíme všichni. Před outdoorem prostě neutečeš… :-) Nemluvě o tom, že skutečně viditelná kampaň stojí v outdooru o dost méně než v jiných mediatypech.
Jasně, chápu, že klienty štve u outdooru problematická měřitelnost zásahu. Marketingoví ředitelé a manažeři jsou zaměstnanci a zodpovídají se svým nadřízeným. Potřebují alibi, takže raději volí komunikační kanály, ze kterých lezou „ostrá“ data (prokliky, počet shlédnutí apod.), aniž by se však většinou někdo zamyslel nad tím, jestli náhodou často nejde jen o velmi přesné součty velmi sporných čísel a údajů. Nezvýšily se prodeje?! Dobrá, ale podívejte se, pane generální řediteli, jak nám to jinak ve všech parametrech krásně vychází…! :-)
Co už však chápu daleko méně je to, že když se někdo k použití outdooru odhodlá, často (dokonce čím dál častěji!) nebere v potaz specifika tohoto mediatypu. Billboard není leták, inzerát nebo packshot tv spotu. Pokud člověk jede kolem billboardu v autě, je reakční čas neuvěřitelně krátký. Všechny billboardy asi nemohou být „vizuální skandál“, jak požadoval jeden z reklamních klasiků, ale vždy by mělo jít o co největší stručnost, údernost a vizuální jednoduchost, jinak to prostě fungovat nemůže. Normální lidi nejsou na reklamu zvědaví – a pokud je billboard rovnou „nepraští přes oči“, nejlépe už z velké dálky, vnímají jej jen jako jakýsi nedůležitý a přehlédnutelný „barevný flek“.
Všimněte si – sedím v autě, které je třetí na světlech, ale nemám z téhle pozice nejmenší šanci odvnímat, jaká značka piva se mě to snaží upoutat… Tohle je na foťáku ohnisková vzdálenost 50 mm, která odpovídá tomu, jak to přirozeně na tuhle vzdálenost vnímá lidské oko.
Ani když použiju u foťáku standardní (průměrný) zoom, pořád to uspokojivě nefunguje…
Tohle je ohnisková vzdálenost 300 mm, a teprve takhle jsem schopný bezpečně rozeznat, jaká značka se mnou komunikuje… Jenže lidské oko takhle zoomovat nedokáže… – A jakmile na semaforu naskočí zelená, začnu se věnovat řízení, takže se už na billboard zblízka nepodívám…
Ale může být i hůř:
Tohle NENÍ billbordová plocha naproti autobusové zastávce, kde mají čekající lidé dost času si něco prohlédnout, je to plocha u silnice, kde je povolená osmdesátka… Skutečně si někdo myslí, že se tohle dá odvnímat z jedoucího auta…?
Podobných „románů“ je všude kolem nás plno:
Ještě „zábavnější“ je, když se tyto typy vizuálů umisťují v PROTISMĚRU:
Přitom každá billboardová plocha má svůj „křestní list“ s fotkou. Výlepy se dají detailně individualizovat. Proč se nedělají DVĚ VERZE vizuálů? Ta jednodušší varianta, kde by v tomto konkrétním případě bylo sdělení redukováno pouze na „Muzikál Antoinetta, divadlo Hybernia“ by ještě mohla mít i v protisměru nějaký smysl. Takto je to skutečně jen špatně umístěný barevný flek…
A podobných příkladů by se daly najít mraky:
Přemku, Přemku… Ach jo… A takhle by se dalo pokračovat velmi dlouho…
Specifická je i situace bigboardů, které jsou sice o dost větší než obyčejné billboardy, ale zato bývají často umístěny ve větší vzdálenosti od silnice:
Jaký smysl má vyjmenovat všechny prodejny, když je text pro člověka v jedoucím autě a v takové vzdálenosti bez dalekohledu naprosto nečitelný…?
Bláznivé slevy? Hm… A co ty tři bláznivé řádky dole…? Uvědomoval si ten, kdo to schvaloval, že rozhoduje o outdoorovém motivu, kolem kterého se jezdí autem…? Bigboarde, má lásko, odpusť značce ASKO…! :-)
(příště více…)
